Někdy se nám nechce číst, psát recenze, nebo hrát hry. Máme prostě chuť sedět a psát, co nás napadne. Ukázky z momentů, kdy nás lapila psací múza, najdete právě na této stránce...
O dítěti, které se chtělo stát indiánem (autorka: TeDy)
Bylo jedno dítě, které se chtělo stát indiánem a to dítě, se jmenovalo Nikolas. Když mu bylo čtrnáct let, tak se rozhodl utéct z domova a chtěl se stát pravým indiánem v přírodě. Nikolas byl docela odvážný, a proto si chtěl vymyslet jméno. Nikolas - ohnivá čepel, aby se ho všichni báli.
Ale za chviličku se mu udělalo smutno, protože tam nikdo nebyl, ale řekl si, že je indián. A indiáni několik let vydrželi bez někoho, kdo by jim pomáhal. A tak šel daleko od svého domova.
Tu šel jednou lesem a najednou spadl do pasti. Začal hlasitě křičet! Au au au! Když dopadl, řekl si, že spadl nejspíš do nějaké pasti. V tu chvíli začal volat o pomoc, ale nikdo tam nepřišel. A tak dál volal a volal.
Za chvilku mu tam někdo hodil provaz a Nikolas hned vyšplhal po provaze nahoru. A tam byla liška, která ho zachránila. Nikolas se jí zeptal, jak se jmenuje. Liška mu odpověděla, že nemá žádné jméno. Nikolas se zamyslel, jaké by jí měl dát. Pak zakřičel, že už ví, jaké to bude. Lišku pojmenoval Eeliška.
A tak šli dál a Nikolas řekl, že si musí pospíšit se stavbou přístřešku. Už končil podzim a v noci byla zima, tak aby nezmrzli.
Hned tedy začali stavět. Ale byla už velká zima a začal padat první sníh. Oba se podívali na oblohu a Nikolas řekl přání, aby vše stihli postavit, než přijdou opravdu velké mrazy.
Jak každý den sněžilo a sněžilo, na zemi přibývalo sněhu. Když Nikolas a Eeliška přístřešek dostavěli, hned se pod něj schovali, aby jim nebyla zima. A přečkali tam celou zimu.
Když končila zima, tak na ně venku koukalo sluníčko. Bylo jaro. A když byla zase zima, měli už se kde schovat.
A tak končí příběh o malém indiánovi a lišce Eelišce.
Žádné komentáře:
Okomentovat